Tělo je ten nejlepší kamarád

08.08.2018

Fráze „poslouchej svý tělo“ je dneska skoro stejný klišé jako jógamatka s mandalou, motivační citáty se západem slunce a avo toust k víkendovýmu brunchi. Tak nějak to zapadá do aktuální koláže na Instagramu. Na rozdíl od těch ostatních příkladů je ale poslouchání vlastního těla fakt dobrej nápad, kterej nám může hodně pomoct.

Představte si, že máte kamaráda, kterej vždycky ví, co je pro vás nejlepší. A kterej vám to nepřestane opakovat, přičemž doufá, že vám to dojde co nejdřív. Kterej je tak chytrej, že si to ani Google neumí představit. Na kterýho se můžete vždycky obrátit, když si nevíte rady. Není to žádnej imaginární marvelovskej hrdina, deník Toma Riddla ani Siri. Je to naše vlastní tělo.

Já a můj nejlepší kámoš, kterej mě vyfotil pro tuhle příležitost. 👋🙆‍♀️

Možná jste teď zvedli obočí a říkáte si, že bych se měla jít léčit (ještě intenzivnějc). Jenomže naše tělo je neuvěřitelně složitej stroj, kterej udělá každou minutu miliony operací. Pomohlo nám přežít stovky tisíc let (podle Wikipedie se dají stopy moderního člověka datovat až 200 tisíc let zpátky), a to i v tak šílenejch podmínkách jako je Grónsko, australská poušť nebo v Himálaje. Zvládlo se adaptovat na nejrůznější terén, potravu, predátory i hloupý nápady ostatních v tlupě.

Docela dlouho jsme hezky poslouchali, co nám tiše našeptává. Pomáhalo nám to přežít. Až v poslední době jsme adoptovali hračky, který nám říkaj jiný věci - a nebo jen odtahujou pozornost od jemnýho jazyka, kterým tělo mluví. Doby, kdy se hromadně umíralo na psotník, jsou dávno pryč. Dneska hromadně umíráme leda tak blahem na koncertech a stadionech a pod pojmem psotník si představujem psí kotník. A tak máme pocit, že tělo poslouchat nepotřebujem.

Pak ale přijde chvíle, kdy se staženej žaludek při příchodu do práce promění ve vředy a tlak na hrudi v kardiovaskulární průser. Chvíle, kdy jsme nucení se konečně zastavit, pak trávíme přemítáním, jak se to mohlo takhle z ničeho nic stát. Kdyby naše tělo mohlo, rvalo by si v tuhle chvíli vlasy a bušilo by hlavou do zdi. Jenomže my žijeme v hlavě a ovládání všech páček a čudlíků necháváme většinou jenom na rozumu, kterej to všechno nemůže stihnout.

Přehlušujeme informace našeho vlastního těla zprávama z aplikací, chytrejch hodinek a vychytralejch telefonů. Víme přesně, kolik jsme spálili kalorií, vyšli schodů, jaký máme BMI nebo která jsme postava ze Sexu ve městě (Miranda!). Ale umíme taky poznat, co nám tělo chce říct? Před čím nás varuje? Co by potřebovalo? Kdybysme to totiž věděli, mohli bysme si ušetřit spoustu problémů. A nejenom zdravotních. Ulevilo by se nám taky ve vztazích k okolí i k sobě.

Představte si třeba úplně běžnou situaci, kdy přijdete stahaní domů z práce. Jakej je váš následující program? Samozřejmě že existujou věci, který je nutný udělat. Seznam těchle absolutních nezbytností je ale překvapivě krátkej. Zbytek si přihazujeme sami a obestíráme je legendama o tom, proč se lidstvo nedožije dalšího rána, když zrovna teď nevyperem nebo nezalijem kytky. Když se vrátí pes z procházky, na který několik hodin honil holuby a běhal za klackem, jde si lehnout a zavře oči. My jdem po celým dni aportování šéfovi nebo rodinnejm příslušníkům umejt nádobí, vyplet, luxovat a pak si sednem k televizi, abysme ji s telefonem v ruce ignorovali. Na únavu pomůže kafčo, čaj a nějaká sladká energizující bomba. Asi ale tak nějak tušíme, že tohle není správnej prostředek na dobití baterek. Od jedný známý jsem slyšela větu „spalování ze zítřejších polínek“. A to se musí někde projevit. Jenomže my, neznalí jazyka těla, si toho všimneme až ve chvíli, kdy je tělo nucený vyhodit pojistky, abysme si všimli, že je vůbec tady.

Do kategorie poslouchání těla patří krom uvědomování si fyzickejch projevů taky respekt k emocím. Každej z nás slyšel věty netvař se tak, nebo ti to zůstane, kluci/chlapi/velký holky nebrečí, nemáš důvod brečet, nebuď baba, vzmuž se, takhle se hodná holčička nechová, utři si slzy a usměj se, seš tak vzteklá, protožes to dostala?, nechovej se jako hysterka... Všechny tyhle slovní kopance do břicha mají jedno společný - jejich autor se snaží ignorovat emoci toho druhýho.

Trefnej komiks od mýho talentovanýho Terezáčka, kterýho můžete sledovat třeba na Instagramu.

A my se tomu pomalu poddáváme. Nejčastějc je toho z toho důvodu, že na nás takhle tlačí nějaká autorita (rodič, učitel, kamarádka, který si vážíme, náš vzor), motáme do emocí logiku ("Vždyť já vlastně doopravdy nemám objektivní důvod brečet..." K tomu ale můžu říct jen: No a?!), máme strach, že nás příště za projevení pocitů někdo zesměšní, snažíme se zachovat dekorum (třeba rozbrečet se na pracovní schůzce je tabu, ale situací, kdy to chceme udělat, bejvá milion) a nebo máme špatnou vzpomínku z dětství či z dřívějška, která nám brání se uvolnit. Jenomže právě emoce jsou důležitým ukazatelem, kterej umí pěkně potrápit, když se mu nikdo nevěnuje.

Jak teda začít poslouchat svoje tělo?

1. To úplně nejjednodušší, co můžeme udělat, je pravidelnej čas na rozhovory s tělem. Stačí si najít pár minut před spaním nebo po probuzení. Zavřete oči (pokuste se neusnout!) a představte si, že jste se zmenšili (třeba jako v seriálu Křeček v noční košili nebo v marvelovce Ant-Man) a proplouváte vlastním tělem. Zkoumejte všechno, co je jinak než obvykle, kde vás píchá, táhne, pobolívá, kde máte pocit tepla, chladu, kde vás brní nebo pne. Já si díky tomuhle jednoduchýmu cvičení uvědomila, že mi dost často slabě píská v uchu. Před tím jsem to vůbec nevnímala.

2. Zapisujte si svoje pocity. To, co se stane během dne, ale i ty, na který narazíte díky vlastnímu zmenšenýmu já. Zapište si fyzický i psychický změny. Dost možná narazíte na vzorec.

3. Když uslyšíte příkaz, tak ho poslechněte. Není nutný dokoukat film nebo dočíst kapitolu. Když vám tělo řekne, že je unavený, tak ho pošlete do postele. Podobně to platí třeba u žízně. V tom případě si ale dopřejte čistou vodu, ta je totiž na žízeň ze všeho nejlepší (velký překvapení, co?). Jen pozor u jídla. Častější chuť na čokoládu, čipsy nebo smažák spíš práskne ne zrovna ideální jídelníček, než že by ukázala aktuální potřeby těla.

4. Hýbejte se, když to tělo vyžaduje. Po dlouhým sezení se začnou ozývat záda? Dopřejte mu pár pozdravů slunci (nebo prostě malou rozcvičku). Bolí vás nohy kvůli dlouhýmu stání? Tak se hezky posaďte. Další level je pak poslouchat to, jak se tělo chce hýbat, když jím cloumá nějaká emoce. To už je ale na další článek.

5. Nádech, výdech. Lepší než tisíc pilulek je několikrát za den se zastavit a důkladně a pozorně dýchat. Sledujte pohyby břicha, to, jak se oddalují břišní stěny, jak se nafukujou záda, zastavte se při pauze mezi nádechem a výdechem.

Pokud si všimnete, že se vaše tělo chová jinak než obvykle, nebo že máte dokonce nějakej zdravotní problém, není třeba panikařit. Vždyť je to zpráva vašeho nejlepšího kamaráda, kterou vám dáva najevo, co je potřeba změnit. Není nutný bejt naštvaná, proč zrovna já mám vysokej tlak nebo úzkosti. Jde prostě o informaci, kterou jsme zachytili dřív, než se tělo natáhlo po pojistkách.


👉 Ještě máte chvilku? Přečtěte si taky...
Proč pomluvy odhalují jejich autora víc než striptýz
Jak zatočit s obětí
>>> A sledovat tenhle blog můžete na Facebooku a můj každodenní život na Instagramu.