Proč pomluvy odhalují jejich autora víc než striptýz

13.06.2018

„Panebože, kde je ta jeho blbá matka?!“ Minulej tejden jsem seděla na lavičce v Grébovce a zaslechla jsem tuhle pohoršenou poznámku. Trojice, která kolem mě právě procházela, dost nevybíravě komentovala šílenou jízdu asi tříletýho kluka, kterej to pořádně rozjel z kopce kolem vinice. Chlapeček se asi o tři vteřiny pozdějc vymáznul v první zatáčce a spustil takovej řev, že by mohl varovat celou Prahu 10 před náletem.

„Ty vole, vona ho tady jen tak nechá, to je fakt matka roku!“ okomentovali to ti tři a ztratili se mi z doslechu. Mezi tím ke klukovi doběhla běžkyně, která si tu dávala už aspoň třetí kolečko. Sehnula se k dítěti, mrkla mu na koleno, do jedný ruky vzala jeho kolo a do druhý toho neohroženýho jezdce a nesla ho zpátky do kopce k mámě. Když se přiblížili, slyšela jsem, jak mu říká, že ona tuhle taky zakopla, že to se prostě stává. Kluk mezi tím utichnul a kejval hlavou, až mu helmička bimbala sem a tam. Když se po chvíli znova vynořili zpoza stromů, bylo hned jasný, proč za ním máma neběžela - šla totiž s kočárkem, v kterým měla čerstvý miminko a tomu malýmu závodníkovi prostě nestačila.

Tuhle koňskou fotku, která vůbec nesouvisí s článkem, pořídil na Islandu můj brácha, kterýho můžete sledovat na Instagramu. Brácha umí mnohem líp fotit a těm koňům s ofinkama to sluší. Další důvod, proč tu jsou, je ten, že koně nikoho nesoudí a nepomlouvaj, a proto se maj líp.

Děti si prostě občas namelou. Naučí se díky tomu, že odstrkovat se z kopce je při určitý rychlosti už pěkně hloupej nápad. Kdo neměl jako malej furt odřený kolena, ať zvedne ruku. Co mě ale na týhle situaci zaujalo, byly ty přísný komentáře trojice, která v jeden moment odsoudila neznámou mámu a v druhej prostě mávla ruku na vřeštícím mini cyklistou a šla řešit něco jinýho.

Nebudu se tady teď pohoršovat nad úplně zbytečnou kritikou. Spíš bych chtěla poukázat na efekt bumerangu. Vysílání kritiky a pomluv se mi určitým způsobem vždycky vrátí. (Mám teď na mysli takový to běžný obývákový a kavárenský pomlouvání nebo povyšování se.) Když totiž nevybíravě komentuju něčí chování, neukazuje to ani trochu na to, jak jsem morálně, intelektuálně a sociálně vejš. Odhaluju tím jenom svoje vlastní mindráky a bolístky. Kritika je prostě takový zrcadlo.

Už Oscar Wilde řekl, že „kritika je jedinou spolehlivou formou autobiografie“. To, co vytočí mě, se nemusí dotknout nikoho dalšího. Daná situace prostě jen brnkla na mou strunu. Někde jsem četla, že si neulevujeme kvůli tomu, že bysme nesouhlasili s nějakým názorem nebo situací. Nějakým způsobem nás ale ten názor či situace ponižuje. Okolnosti vzniku kritiky prostě urazily naše ego a to se teď brání. A asi nikoho nepřekvapí, že lidi, kteří hodně kritizují, si to sami nejvíc vyžírali v dětství - a největším kritikem jsou sami sobě. Říkám si, že když to veřejný hlasitý pomlouvání filtrujou, jak to pak musí vypadat v jejich hlavě. Pomlouvači jsou vlastně pěkný chudáci. 

 Při kritizování se nejčastěji řídíme neviditelným společenským zákonem a pak říkáme věci jako: „všichni přece ví“, „takhle se to nedělá“, „asi nechápe, že“, „tohle už je za čárou“, „není normální, aby“. A onen normální stav odvozujeme od jedinýho správnýho způsobu, jak se věcí dělají. Jenomže tenhle jedinej správnej způsob je jedinej správnej právě pro nás, pro nikoho jinýho. Ať už mi přijde situace sebevíc pohoršující, ať už mám pocit, že přesně vím, o čem oběť mý kritiky přemejšlí, fakt je, že netuším vůbec nic. Nemám za sebou zkušenosti toho druhýho, nevím, čím si musel projít, co se mu honí v hlavě. A i kdyby šlo o neoddělitelný dvojčata, každý z nich je na tom maličko jinak. 

 Asi nejlíp je zrcadlení vlastního pocitu nedostatečnosti vidět na diskuzích o zdravý stravě. Čtu články o výživě a pokaždý zvedám obočí nad komentářema. Kolik lidí se dokáže smrtelně urazit kvůli tomu, že výživovej poradce v textu napsal, že konzumace slaniny přispívá ke kardiovaskulárním problémům a že je dobrý ji nahradit zeleninou... Diskutující si berou osobně výsledky výzkumů i jednoduchýho zhodnocení selským rozumem. Odvolávají se na tuhle a tamtu dietu, která má se slaninou nejlepší zkušenosti. Vytahujou příklad babičky, která tady byla do 120, i když se slaninou cpala každý ráno (to, že měli ostatní příbuzní infarkt v padesáti velkoryse opomíjí). Nebo uráží autora článku, kterej si dovolil konstatovat něco, co na jejich život nemusí mít vůbec žádnej efekt. Stačilo by prostě zavřít okno s článkem a věnovat energii něčemu jinýmu. A stejně jim to zvedne tlak. No, možná je to tím, že tam někde vzadu v hlavě pod nánosem všech logickejch argumentů tuší, že můžou pro svý zdraví udělat mnohem víc, než aktuálně dělaj. 

V oranžovým tričku šlape do kopce ten šílenej jezdec. Je to asi pět minut po incidentu. Mezi tím sjel znova ten kopec dvakrát. V patách mu jede jeho obdivovatel, se kterým se před chvílí setkal poprvý v životě. Z toho děcka něco bude.

Mě vždycky vytočí lidi, kteří na sebe hlasitě upozorňujou a ukazujou světu svou práci, která podle mě není v takový kvalitě, aby se mohla veřejně producírovat. Vím, že je to tím, že jsem v některejch ohledech srábek a že bych taky občas chtěla vykřiknout upozornění na něco, co se podle mýho názoru povedlo. Ale nějak to neumím. A tak soptím ve chvíli, kdy to udělá někdo jinej. Jaký okolnosti dopálí až k pomlouvání vás? A víte, co to o vás říká? 

Problém s kritikou je ten, že máme pocit, že si ulevujeme. Ale ta žluč, kterou vypouštíme do světa, po cestě nabyde. A pak se vrací zpátky. Zanechává hořkou pachuť a nutí nás pustit se do kritiky i při další příležitosti. Vždycky, když jsem v poslední době někoho před někým pomluvila, zjistila jsem později dodatečný informace a donutilo mě to změnit názor. Nic už se ale nedalo vzít zpátky, a tak jsem si prostě připadala jako nepřející idiot. 

 A pak je tu ještě jeden nešvar. Kritizujeme, abysme prohloubili pouto s dalším pomlouvačem. Nebo prostě protože kritizujou všichni ostatní. Skrz vypouštění jedu o někom, kdo se zrovna nenachází v místnosti, se sbližujeme s ostatníma. Tohle chování ovce (tímto se omlouvám všem zvířecím ovcím, ale lepší příměr mě nenapadá) jenom ukazuje na nedostatek vlastní odvahy. Myslím, že tohle byl případ i tý svatý trojice z úvodu. 

Přitom leckdy stačí málo. Všimla jsem si, že když řeknu, že si myslím něco jinýho nebo že je situace složitější, než jak se jeví, druhá strana většinou úplně otočí. Je pak jenom na každým z nás, jaký prostředí si zvolí.


Přečtěte si taky...
> Čemu všemu může pomoct rozhodnutí jít na terapii
> O tom, kdo na nás během dne nejvíc řve
> Nebo o tom, jak se mi líbil Island