Pomalá, nenápadá, ale důležitá změna

24.05.2018

Přiznám se, že následující příspěvek je hodně osobní a dlouho jsem zvažovala, jestli vůbec a kdy ho napsat. Formoval se mi v hlavě delší dobu, jeho publikaci jsem si ale pokaždý něčím podmiňovala. Až se stane tamto, až dosáhnu tohohle, až mi bude líp... Až mi došlo, že to musí přijít samo - prostě to uzraje jako banány, který mám připravený na smoothie. Ty taky nestačí mít ukázkově žluťoučký. Potřebujou prostě čas.

Nedávno jsem byla se svým mužem na večeři v indický restauraci. Jídlem, co voní garam masalou, kurkumou a kardamonem, bych se mohla ládovat od rána do večera. Objednala jsem si paneer palak s česnekovým naanem a těšila jsem se na svou oblíbenou jemnou špenátovou omáčku se sýrem. Přinesli mi ale něco, co vypadalo spíš jako přílohový špenát ze školní jídelny. Velký kusy špenátu rozhodně neměly omáčkovitou konzistenci (i když možná vypadaly přesně tak, jak vypadat maj) a já byla maximálně zklamaná, protože jsem se na tohle jídlo těšila celý odpoledne. Chvíli jsem ublíženě fňukala a nadávala si, že jsem si neobjednala jídlo, který mi navrhoval můj muž. „Tak si ho objednej teď a tohle si vezmeme domů na zítřek,“ hučel do mě.

Moje rozhodování netrvalo ani pět minut. Vysvětlila jsem anglicky mluvící obsluze, že není problém v jídlu, ale v mým nenaplněným očekávání a jestli by mi mohli (fofrem, pěkně prosím) připravit něco jinýho a špenátový cucky zabalit domů. Když jsem se vrátila ke stolu, zíral na mě můj manžel skoro s otevřenou pusou. „Dřív by ses o tom odmítla bavit a radši bys to snědla, i kdyby to bylo sebehnusnější. A když už bych tě přemluvil k tomuhle řešení, dokopala bys mě k tomu, abych to šel řešit já,“ vysvětlil mi. Vůbec jsem nechápala, co mi to vykládá. Zvednout se a vyřešit pro mě nepříjemnou situaci místo pindání a zkaženýho večera mi přišlo úplně samozřejmý. Přemejšlela jsem o tom několik dní. Samozřejmě že měl pravdu.

Říkáte si asi, že je tahle historka úplná blbost (a možná taky, že jsem rozmazlenej smrad, kterej by si měl vážit toho, co dostane). A taky že to není zas tak osobní, abych se na to musela chystat a psát banánovej úvod. Jenomže pro mě byla tahle chvíle naprosto zásadní. Uvědomila jsem si totiž, že to, na čem už dlouhou dobu pracuju, se daří a projevuje se to v každodenních situacích - i když to já sama vlastně vůbec nepozorouju.

Tohle je moje nejoblíbenější fotka. Geniálně zachycenej moment mýho zděšení nad tím, že si brácha rozryl dort a máma se tomu směje. Navíc držím svýho nejoblíbenějšího plyšáka. Na tuhle část dětství vzpomínám ráda.

Před několika lety jsem si prošla větší zdravotní komplikací, jejíž následky řeším do teď. Otřásla základy mýho života. A jak už to tak většinou je, donutila mě zpochybňovat jistoty, který jsem doposavad brala jako neměnný. Nic totiž najednou nedávalo smysl. Série vyšetření v nejrůznějších ordinacích s jedním nejasným výsledkem za druhým mi braly stabilitu, až jsem dopadla tvrdě na zem. Ten zlomovej okamžik se odehrál na Karlově náměstí, kde jsem seděla na lavičce a googlovala si cizí slova z výsledků vyšetření, který jsem měla odnýst svý ošetřující lékařce. Tuhle chvíli vnímám jako svý dno. Nedařilo se mi na Googlu nic moc konkrétního najít, ale z toho mála mi došlo, že je to blbý. Že je to vlastně celý úplně na hovno a já nemám nic, čeho bych se chytla a už vůbec nemám nad celou touhle situací kontrolu. Seděla jsem na lavičce a hystericky jsem brečela. Bylo mi strašně, měla jsem pocit, že se topím a že to nemůže dopadnout dobře.

Nevěřím na náhody. A proto si nemyslím, že byla náhoda, že jsem měla o dvě hodiny později domluvenou schůzku s terapeutkou. Už dřív jsem v jiný psychologický ordinaci řešila svou fóbii z odběrů krve. Tenhle svůj problém jsem ale brala jako vyřešenej (respektive zvládnutelnej) a při tomhle procesu jsem nehodlala víc hloubat nad svým běžným životem. Byla to prostě izolovaná záležitost, za kterou jsem zavřela dveře. Objednat se k týhle (pro mě) nový terapeutce mě inspirovala kamarádka. Sama v tu dobu řešila zásadní problém a mně se zdálo, že kloužu níž a níž a že by se mi mohl hodit někdo, kdo mě uklidní. A nejlíp osoba, která vídá za den spoustu ubrečenců, jako jsem já. A tak jsem se objednala taky.

Tři hodiny od scény na Karlově náměstí jsem šla po ulici v jiný části Prahy s lehkostí v hlavě. Konečně jsem totiž slyšela, že je v pořádku, že mi není dobře, že je pochopitelný, že se cejtím takhle, že to teď sice nevidím, ale že přijde chvíle, kdy z tohohle mentálního tunelu vyjedu a bude mi mnohem líp.

Od tohohle momentu uplynuly letos tři roky. Sama se divím, že je to tak strašně málo, protože v mezičase se toho stalo strašně moc. Tak především pocit, že je všechno v hajzlu a že není a nebude dobře, se samozřejmě velmi rychle vrátil. Jenomže já už byla objednaná na další terapii. Absolvovala jsem jich ještě spoustu. Mezi tím jsem se zúčastnila spousty workshopů a víkendů na cestě za sebepoznáváním. Byly často dost ezo a řešily těžce uchopitelný věci, ale zároveň byly přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Poskytly mi prostor pro uklidnění, relaxaci a taky čas na rozmyšlenou před dalším krokem.

Když nastala chvíle posunout se dál, hledala jsem další řešení. Vyzkoušela jsem možnosti, ke kterejm jsem se po prvním testu už nevrátila. Na terapie chodím pořád, i když jinam. Vlastně mám za sebou terapeuticky hodně náročnej rok, kterej bych rozhodně nechtěla opakovat, ale dal mi strašně moc. A s tímhle procesem si ještě nejspíš dost užiju.

Zjistila jsem totiž, že nejpravděpodobnější příčinou mejch zdravotních problémů je starý a v těle pěkně zabetonovaný trauma z dětství. Jako roční dítě jsem měla nádor na ledvině a pobyla si docela dlouhou dobu v Motole. Vím, že lékaři dělali všechno možný, aby mě zachránili a poskytli mi dobrou péči. To si ale uvědomuju až teď - jako dospělá. Vysvětlete dítěti, který ještě nechodí ani do školky, že mu operacema nebo chemoterapiema nikdo nechce ublížit. Já - moje mysl - jsem na tuhle historii zapomněla. Moje tělo ji má ale pořád v sobě.

V průběhu terapií se mi vrátilo několik hodně konkrétních vzpomínek, byly to obrazy, zvuky i hmatový vjemy. Vracely se mi nepříjemný pocity, hluboko zasunutý informace, o kterejch jsem neměla ani tušení. Vzpomněla jsem si na noční můru, která mě trápila až do období dospívání. Starý bolesti, strach a lítost v mým těle znova ožily a dostaly slovo, o který se nějakou dobu nenápadně hlásily. A já začala rozplítat příběh toho, jak mě ovlivnily. A nejenom mě.

Než se posunu dál, musím říct následující: Jsem vděčná zdravotnickýmu personálu, kterej se o mě staral, a umožnil mi tak přežít. A vděčná jsem samozřejmě a hlavně svejm rodičům a prarodičům, kteří pro mě udělali maximum, který v danou chvíli udělat mohli. Mami, tati, děkuju. Upřímně a hluboce.

Můj případ neskončil lízátkem a úsměvem onkoložky, i když mám rakovinu už desítky let za sebou. Prokopat se k tomuhle zjištění mi trvalo docela dlouho. Ale podařilo se mi to. Převzala jsem zodpovědnost za svoje zdraví. To duševní je totiž jeho součástí a je minimálně stejně důležitý jako to fyzický, kterýmu se věnujeme mnohem častějc a víc. Dneska už vím, že jít k psychologovi, terapeutovi nebo psychiatrovi není trapný a není se za co stydět.

K terapii jsem přidala studium a praxi jógy (omg - klišé!, říkáte si, ale není to klišé náhodou) a další pravidelnou péči o svý tělo a mysl. Chodím na masáže a nepovažuju to za zbytečnej luxus, jím mnohem mnohem zdravěji, vyřadila jsem ze svý práce položky, který mě stresujou, a zaměřila se na to, co mě baví. Nastavila jsem si pravidelnější režim, což bylo trochu náročný, vzhledem k tomu, že jsem na volný noze a můj kancl je gauč v obýváku.

A přes všechny tyhle kroky a kotvy se občas přiblíží starej známej pocit, že se neposouvám. Protože zdravotní komplikace, kvůli kterejm to všechno začalo, mě neopustily. Nejde o nic životohrožujícícho. Za těch pár let se proměnily, ale jsou tu. Čas od času projedu tunýlkem, kdy si říkám, jestli všechny ty moje aktivity k něčemu vůbec jsou. A pak jdu na večeři do indický restaurace a vůbec si nevšimnu, že jsem se zbavila nějakýho absurdního strachu, jehož kořeny končily někde hluboko v minulosti. Nebo se pohádám s manželem (já vřískám, on to snáší, protože já mám horkou hlavu a s ním naopak nic nehne) a v půlce argumentu uslyším kraviny, který ze mě lítaj, uklidním se a dokážu nahlas vyslovit bolestivou myšlenku, která leží přikrčená pod vším tím hlasitým vztekem. Často je to nějaká forma starýho strachu. (Překvapení! Ten zmetek se tu pořád ukazuje.) A přesně tohle jsou momenty, kdy VÍM, že to stálo a stojí za to. Cejtím se o 1000 procent (ano, vím, kolik je tam nul) líp ve svým těle i ve svý hlavě.

Chci tím říct jedno. Jděte za tím, co cítíte jako správnou věc. Může chvíli trvat najít to pravý, může to něco stát - a tím nemyslím jenom peníze. Zdraví je ale důležitější. Pokud vám není dobře (a nemusíte zrovna stát na životní křižovatce), pátrejte po řešení. Stud za to, že řešíte duševní nekomfort nebo problém, je přežitek. Změna, která přijde spolu s procesem nacházení sama sebe pod nánosem starejch vzorců, strachů a bolestí, je pomalá, nenápadná a její proces často bolí, ale rozhodně se ji vyplatí podstoupit.  


Ještě vás to čtení nepřestalo bavit? Pak tu pro vás mám třeba tohle...
≥ Kdo dělá tvou práci?
Jak to se mnou mluvíš?!
Zuby nehty perfektní