Kdo se bojí, nálepkuje

02.09.2018

Hlavně bejt normální. Nenamáčet se do žádnejch vylomenin a nehazardovat se slušnou image, na který cílevědomě makáme. Nehlásat vyhrocený názory nebo cokoli podezřele vybočujícího. A jako čert kříži se vyhejbat jakýkoli nálepce. Pod ty spadají ti ostatní, co nejsou normální. Tohle je mantra až překvapivě velký spousty lidí.

Ilustrovala nejšikovnější Tereza Pešková.

Můžete si jednoduše ověřit, jestli si ji opakuje někdo z vašich blízkejch. Stačí se k dotyčnýmu nenápadně přiblížit a strčit jeho aktuální chování do konkrétní kategorie. Až bude chtít mít vaše kamarádka stejnej příjem jako její kolega na stejný pozici, vytáhněte feministickou kartu. Když pohostíte tátu skvělým jídlem bez masa a mléčných výrobků, řekněte mu, že by mohl být klidně vegan, atd. Pokud se vaše oběť začne kroutit a prskat, jako kdybyste čerta pokropili svěcenou vodou, máte jasno.

Vůbec mi teď nejde o to nastrkat lidi do přepřipravenejch chlívečků a důkladně si je rozřadit. Spíš mě zajímá, co stojí za tou úpornou snahou se vymezit vůči čemukoli, co vyvolává byť jen trochu emoce, a za tendencí označkovat ostatní, která s tím jde ruku v ruce. Zajímá mě, proč ženy, který profitujou z vymožeností rovnoprávnosti, mluví o feminismu s despektem, a proč lidi reagujou někdy až hystericky na to, když se ostatní nahlas postaví za svůj názor.

Čtu teď zrovna skvělou Psychosomatickou prvouku od psychiatra Radkina Honzáka. Hned v úvodu píše doktor Honzák o vachrlatosti normality: „V hovorovém jazyce je pojem normální chápán velice často jako něco, co dělám, co mám nebo co si myslím já, v čem jsem vyrostl, co platilo v naší rodině a co jsem povýšil na normu (= pravidlo), jíž by se měli všichni ostatní podřídit. Když to nedělají, jsou nenormální.“ V úvodu kapitoly je navíc citát C. G. Junga, kterej jde ještě dál: „Být normální je vytouženým cílem neúspěšných.“

Já si myslím, že strach vyjet z kolejí normality je danej malým sebevědomím a vnitřním strachem. Za jinej názor se totiž musíme postavit. Musíme bejt připravení čelit nesouhlasným reakcím, protiargumentům, ale i vzteku a osobním výpadům. Ne každej tohle zvládne, všichni necejtí sílu svejch základů. A než by se s někým přeli, tak se raději stáhnout do bezpečí, který normalita poskytuje. A čím větší strach, tím víc se zaštiťujeme tím, co je normální, a vymezujeme se proti všem bláznům, kteří se nebojí, že je ostatní onálepkujou. Za snahou nechat všechno při starým, nijak na sebe neupozorňovat a nestrhávat pozornost tak stojí náš starej a důvěrně známej strach. Jenomže s ním se to má jako s ohněm. Dobrej sluha...

Jsem ta poslední, která by někoho chtěla pranýřovat za malý sebevědomí a strach vystoupit z řady. Mám s tím celkem bohatý zkušenosti. Uvědomuju si, že důvodů ke strachu může být milion a odvahy s ním bojovat se někdy prostě nedostává. Chtěla bych vás ale poprosit o jedno. Až budete příště někoho strkat do předpřipravený krabičky, nebo se zuby nehty bránit tomu, aby do ní někdo strčil vás, udělejte krok zpátky a dejte prostor svýmu strachu. Nechte ho říct, co potřebuje, pak se s ním hezky rozlučte a zkuste ho propustit. Svou funkci totiž už splnil. 

P.S. O tom, co je normální a co se schovává za „selský rozum“ a „zlatou střední cestu“ a jak to zabíjí diskuzi, se moc hezky rozepsala Veronika Hurdová aka Krkavčí matka na svým blogu. Doporučuju! 


👉 Ještě máte chvilku? Přečtěte si taky...
Začněte skenovat tělo. Uvolníte se a dost se o sobě dozvíte

Okamžitě začni vysílat pozitivní energii, nebo bude zle!

🔦 Sledovat mý další myšlenkový pochody můžete na Instagramu.