Kdo dělá tvou práci?

25.04.2018

Nemám moc ráda inspirativní citáty. V poslední době se s nima roztrhnul pytel. A tak na svejch sociálních sítích vídám Dalajlámovy moudra, který sdílí lidi, co nejenomže ani neumí napsat správně slovo buddhismus, ale jsou navíc tak strašně osvícený, že krom motivačních citátů sdílí i nejdebilnější hoaxy. Dalajlámovy myšlenky to pak trochu snižuje na úroveň varování před chemtrails a zaručeně pravejch fotomontáží Lužickýho motoráčku obsypanýho uprchlíkama.

(Tahle fotka je naprosto náhodně vylosovaná a cvaknul ji můj brácha na Novým Zélandu. Radánek mi velkoryse dovolil půjčovat si jeho snímky pro účely tohohle blogísku. Sledovat další neplechy mýho mladšího sourozence můžete třeba na Instagramu. Na jednu velkou se teď totiž chystá.)

Nicméně odříkanýmu citátu největší lajk. V mým insta feedu se objevil text: „Méně kvalifikovaní lidé dělají to, co bys chtěl dělat ty, jenom protože se rozhodli věřit v sebe.“ (Což samozřejmě neřekl Dalajláma, ale nějakej no name mudrc, kterej je ostatně autorem všeho, co se na Facebooku přičítá Dalajlámovi.) Chtěla jsem to poslat kamarádce a stát se tak otravným šiřitelem univerzální pravdy, která vypadá hezky na sociálních sítích, ale ve skutečnosti se docela blbě naplňuje. Jenomže jsem se nemohla rozhodnout, kdo to potřebuje nejvíc. Komu mám poslat tuhle ultimátní pravdu, která mu od základů změní život...?

Protože řekněme si upřímně - uvědomit si tuhle věc potřebuje každej druhej. A rozhodně to není tím, že by se kolem mě pohybovali samý chudáčci, kteří se bojí poslat životopis nebo si říct o lepší job. Když se ve svým okolí (a sami sebe) poptáte, jak se liší to, co lidi aktuálně dělaj a co by dělat chtěli, tak často nedostanete jasnou odpověď. Musíte si pomoct pár pivama nebo vymyslet hypotetickej scénář, kde neexistujou překážky a plní se i ty nejdivočejší sny. A pak to z těch kamarádek a kamarádů začne lízt. Kupodivu nikdo nechce bejt kancelářská krysa, nikdo netouží po kariéře účetního nebo prodavačky rybářskejch vlasců. Někdo chce píct nejlepší povidlový buchty podle babiččina receptu, jinej chce počmárat svět, další se chce živit muzikou, fotit nebo psát romány s podivnejma hrdinkama.

Analýza paralýzy

Všímám si, že tyhle vysněný profese mají většinou dva společný rysy. Jednak v nich je určitá dávka kreativity. Běžnej den většiny lidí většinou vypadá tak, že ráno vstanou, jdou do práce, tam je vytáčí zákazníci, maily, klienti nebo kolegové, přijdou domů, udělaj si jídlo, uklidí, něco nachystají, kouknou na seriál nebo učtou kousek knihy a jdou spát. No není divu, že nám pak chybí kreativita. Kdybysme celej den lítali krajinou a pak malovali lesní žínky, tak by nám pak asi zase chybělo trochu toho počítání daní nebo prostě jen nějaká ta lineární předvídatelná činnost s jasně určenejma hranicema. Ve všem je potřeba mít rovnováhu. Kdybysme mezi ty naše obyčejný každodenní aktivity šoupli třeba hodinku zpěvu se sborem, taneční kroužek, ochotničení, pustili se do deníčku nebo vytáhli zaprášený vodovky, možná by se hodně z nás dost ulevilo. Možná by pak ta stávající práce nebyla tak nesnesitelná. A je úplně jedno, že umíte namalovat jen bramboru a váš zpěv probouzí mrtvý. Děláte to kvůli sobě, nejde o žádnou soutěž a už nejste ve škole, takže nemusíte mít strach z debilních poznámek učitelů.

Druhej rys přítomnej všude je nedůvěra sama v sebe, ve svý schopnosti a kvalifikaci. Malý sebevědomí zahubilo tolik projektů! O to horší je pak sledovat známý, který považujete za nýmandy, jak s ledovým klidem nakráčí, začnou sršet rádoby-rozumama a ostatní jim za to tleskaj. Říkáte si, že to není fér. Ale těmhle lidem vtloukali na univerzitě pro nýmandy do hlavy, že maj chytit příležitost za pačesy. A tak to udělali. A nebo sledujete svůj milovanej vzor. Vidíte ty jeho zkušenosti a odstrašující preciznost a říkáte si, že na tohle prostě nemáte. No jasně že ne - vždyť ten člověk má oproti vám výhodu právě těch velkejch zkušeností. Za svou kariéru si nejspíš párkát namlel, ale to, co je teď nejvíc vidět, jsou jeho úspěchy. Je ale dost pravděpodobný, že před pár lety stál na úplně stejným místě, kde stojíte právě teď vy. A jedinej rozdíl, kterej je v tomhle bodu mezí ním a váma je to, že... a teď pozor... chytil příležitost za pačesy. Což nemusí vždycky znamenat, že to dostal naservírovaný až pod nos. Nejspíš si tu příležitost prostě vytvořil.

Jeden z mála pravdivejch internetovejch citátů.

Možná je to školstvím, možná prostě jen náladou ve společnosti, ale u nás se pohlíží na chyby divným způsobem. Když se nám něco nepovede, máme tendenci se tím trestat a trýznit, jako by nestačil samotnej fakt, že jsme právě něco podělali. Máme pocit, že musíme bejt ve všem jedničky, 30 pod 30, top 5, young lions, křepelky a vůbec prostě hvězdy v oboru. Ale ve skutečnosti na to sere pes. Jedinou soutěž, kterou hodlám hrát a vyhrát, je ta v osobní spokojenosti. A jestli mě v tomhle klání něco diskvalifikuje, pak jsou to iracionální strachy.

Možná si říkáte, že když všichni budou mít svý kavárny a živit se pořádáním koncertů pasteveckejch zpěvů, kdo bude dělat všechny ty skladníky a accounty? Jasně že svět potřebuje skladníky (a sem tam nějakýho accounta). Ale musím to bejt zrovna já? Nechte to na těch, kteří si tenhle článek nepřečetli. 

Taky by vás mohly zajímat třeba tyhle články:
Jak to se mnou mluvíš?!
Zuby nehty perfektní
Na Borneo do pralesa!