Jak zatočit s obětí

23.06.2018

Asi každej si někdy položil otázku „Proč já?!“ A ani se to nemuselo týkat zásadní životní komplikace. Někdy stačí zabouchnout si v ranním shonu klíče a člověk by se nejradši sám sobě zhroutil na rameno a brečel nad svým zpackaným životem. Tu trochu sebelítosti máme všichni v krvi. Problém je, když její množství přesáhne počet červenejch krvinek.

Oběť vlastního osudu vidí svůj život skrz filtr. Hraje sice hlavní roli, ale scénář píše nějakej vykutálenej filuta, kterej jí do cesty posílá jenom překážky. Existujou situace, kdy má člověk na oběťovství aspoň chvíli plnej nárok. Já ale kolem sebe vnímám hlavně ty, kdy je to nejen úplně zbytečný, ale taky kontraproduktivní a naprosto otravný.

Obvyklý věty obětí jsou: „Všechno se proti mně spiklo. Co se může podělat, to se mi podělá. Kdyby mi tohle neřekla/neudělala, můj život dneska vypadá jinak. Tak to prostě je, já s tím nic nenadělám. Všichni se na mě vykašlali, ani mi nezavolaj. Toho já se stejně nedočkám. Na mě nikdo nemyslel. Ty mě ani nepolituješ. Asi jsem udělala něco, kvůli čemu si tohle všechno zasloužím. Holt si to tady budu muset vytrpět. No jo, zase to všechno odnesu já! Ty vidíš všechno moc jednoduše. Oni by se měli postarat. Takhle se to prostě vždycky dělalo, s tím já nic nezmůžu.“

Možná jste se v některejch větách poznali (stejně jako já). Nemusíte ale hrozit pěstičkou k nebesům: „Proč právě já se chovám jako oběť?!“ Oběťovství nemusí bejt celoživotní přístup. Občas k němu sklouzáváme jen v některejch konkrétních situacích, protože jsme se v dětství naučili, že nám tenhle postoj pomůže, nebo jsme se ho třeba naučili od někoho jinýho.

Důležitý je vědět, že na tom bejt oběť není vůbec nic dobrýho ani pro nás, ani pro naše okolí. Tímhle chováním se vlastně zbavujeme zodpovědnosti. Když svedeme životní nepohodlí na někoho jinýho, říkáme tak vlastně, že právě ti druzí by se měli postarat o svinčík, kterej (údajně) způsobili. To může bejt na první pohled pohodlnější. Jenomže reálně se nestane vůbec nic, krom toho že necháváme kontrolu situace na někom, kdo o tom třeba ani neví. Sami sobě tak ukrajujeme ze svobody rozhodování a schopnosti měnit kaši, v níž jsme se ocitli, na něco poživatelnějšího. Hledání řešení je postupně nahrazovaný hledáním výmluv a viníků.

Pokud se oběť potká s někým, kdo je zvyklej vzít příležitost za pačesy a vytřást z ní výsledek, nastává střet dvou vesmírnejch dimenzí. Oběť se cítí dotčená, konstruktivní kritiku bere jako osobní útok a všechny navrhovaný řešení jí přijdou asi tak reálný jako plány udělat z Třebíče hlavní město Jihoamerický steakový aliance. Oproti tomu druhá strana prostě nechápe, v čem je problém. Svět v myšlenkový dimenzi oběti se soustředí na všechny křivdy z minulosti a je plnej nástrah a nebezpečí.

Zarůstajícího Buddhu vyfotil v Thajsku můj brácha a nechtěně tak poukázal na to, co se obětem pomalu děje v hlavě - její vlastní myšlenky jí ubírají na životním prostoru, až ji úplně pohltí. (To je hluboký, co?)

Někdy nám sebelítost docela vyhovuje, protože díky ní můžeme ostatníma šikovně manipulovat. Jenomže tím jen obracíme v ruce stejnou minci: pokud vkládáme řešení do cizích rukou, jsme sami bezmocní. V našem světě je jenom málo situací, z nichž doopravdy nejde odejít. Můžeme být vdané a ženatí, mít hypotéku, děti, důležitou práci, velkou zodpovědnost, můžeme se bát reakce okolí... Vložte si do týhle rovnice jakoukoli proměnnou. Výsledek zůstane vždycky stejnej - dokud se budeme vymlouvat na nepřízeň osudu nebo lidí kolem sebe, nic se nezlepší, i když by mohlo.

Udělat mentální krok je to nejtěžší na světě. Krom vlastních zažitých vzorců totiž jdeme i proti silnýmu strachu. Od oběti k ativnímu hlavnímu hrdinovi svýho života se ale můžete začít posouvat i po milimetrech:

1. Zkuste si uvědomit, v kterejch situacích říkáte některou z variant věty To nejde! Přestaňte si stěžovat, že se vám něco stalo. Průšvihy a karamboly se nedějou vám, ony se jednoduše dějou. Vesmír nestojí proti vám, nikdo vám (většinou) nehází klacky pod nohy. Lidem se zkrátka v životě stanou nejrůznější věci, to je celý.

2. Když dojde na starou bolístku z minulosti, několikrát se zhluboka nadechněte a vydechněte a prostě to zkuste nechat plavat. Nedopusťte, aby tý jedný pitomý chybě z minulosti narostly chapadla a přisála se na současnost.

3. Když už dojde na nějakou opravdickou aktuální křivdu, vybrečte se, pusťte (bezpečně) emoce ze řetězu, nechte je vyřádit a vybít, dopřejte si bolest - a pak začněte makat na uzavření celý nešťastný záležitosti. Rochnění v pocitech ublíženosti jenom prodlouží agónii. Začněte radši přemejšlet nad tím, co ve vašem životě funguje, co máte rádi, za co jste vděční, co se mohlo podělat víc. A pak se posuňte k řešení.

4. Pokud si nevíte rady s tím, jak se zachovat, zaujměte strategii WWJD - What Would Jesus Do (Co by udělal Ježíš). Vyberte si jakoukoli živou/mrtvou/fiktivní osobnost, ke který vzhlížíte. Dosaďte si ji za Ježíše v týhle větě (krom případu, kdy si vyberete Ježíše) a přemejšlejte, co by udělal vámi zvolenej hrdina nebo hrdinka.

5. Zkuste si psát deníček. Nemusí bejt o tom, co jste měli k snídani, a není potřeba ho psát každej večer. Zaměřte se na situace, který vás rozhodily, a na pocity, který vám byly nebo nebyly příjemný. Nejspíš brzo objevíte vzorec a taky si v daný chvíli uvědomíte, že se blíží spouštěč. Můžete si taky napsat pár cílů a průběžně doplňovat, jak se daří je plnit.

6. Někomu se svěřte - ideálně člověku, kterej se pokouší o seberozvoj stejně jako vy. Nebojte se dotyčnýmu zavolat, když se vám nebude dařit - a nebo když se naopak něco povede.

7. V prvý řadě odpusťte sami sobě. Stejně jako křivdy, kterejch se na vás dopustili ostatní, smažte i tu, kterou jste na sobě páchali vy sami. Možná jste dřív byli největší oběť na okrese, teď už ale můžete svůj osud aktivně měnit.

Terminátor a Xena taky nezačínali jako hodní hrdinové.


Co tu máme dalšího na krámě?
Proč pomluvy odhalují jejich autora víc než striptýz
Pomalá, nenápadá, ale důležitá změna
Jak to se mnou mluvíš?!

> A taky můžete sledovat Písí na Facebooku nebo na Instagramu a pozorovat tak rešerše, který dělám od jednoho článku k druhýmu. Dík!