Greenwashing: zelená past na zákazníky

04.09.2018

V pondělí začal Týden bez odpadu 2018 a na sociálních sítích a v médiích se jako vosy nad pivem začaly hemžit infografiky o tom, jak pomoct přírodě. Je dobře, že se začínáme uvědomovat, že udělat konzumerizmem z planety Země kůlničku na dříví, se může brzo vymstít. Budeme teda ještě muset zrychlit a přitlačit, ale aspoň se o tom začalo mluvit. Ruku v ruce s veřejnou diskuzí o neblahým dopadu spratkovitýho přístupu k udržitelnosti jde ale taky jeden nešvar. Na světě je už od 80. let, v naší kotlině ale začal ve větší míře vystrkovat růžky až poměrně nedávno. Greenwashing.

Jedinej přípustnej greenwashing na Zélandu vyfotil Radek Pisk.

Greenwashing je zelený vymejvání mozků. Je to praktika firem a značek, který se snaží konzumentovi namluvit, jak krásně se staraj o přírodu a že i vy můžete podpořit nějakej ekologickej cíl, když si koupíte jejich výrobek. S první velkou greenwashingovou kampaní je spojená těžařská firma Chevron. V ní chrupe medvídek uprostřed hor, zatímco lidi šeptaj, aby ho nevzbudili, když hluboko pod medvídkovou jeskyní těží ropu. Televizní spot doplnily printy v novinách a taky různý reklamní ceny, třeba známá Effie. Co na tom, že je to úplná kravina?

Chevron ale taky inzeroval, že vede několik environmentálních programů, který byly ale ve skutečnosti povinný ze zákona. Značka se navíc chlubila tím, že dala na záchranu motýlí rezervace 5 tisíc dolarů. Reklama, skrz niž tenhle fakt promovala, ale stála miliony. To je greenwashing v jeho nejčistší podobě.

S pojmem greenwashing je spojený jméno Jaye Westervelda, kterýmu už v roce 1983 došlo, že hotelový kartičky se vzkazy Pomozte nám chránit přírodu! a výzvou, abyste použili špinavej ručník o den dýl, prostě logicky nedávaj smysl. Jay si problém uvědomil při cestách po Fidži, kdy hotel na kartičkách žádal hosty, aby díky ručníkům spolu s ním „chránili útesy“, a v realitě je zrovna kvůli přístavbě ničil. Pikantní na týhle historce je, že Jay v daným hotelu nebydlel - byl vedle v nějakým hostelu a ty luxusní ručníky jen kradl (a po použití prej zase vracel).

Dneska nastávaj zlatý časy greenwashingu. Podle výzkumu z roku 2015 je v generaci mileniálů až 72 % ochotnejch kupovat dražší, ale udržitelný produkty. Z udržitelnosti se stal buzz word a ekologie je trendy. A toho samozřejmě rádi využijou filutové v marketingovejch odděleních.

Greenwashingový strategie se toho fakt nebojí. Tak třeba v roce 2008 se kanadská lahvová odnož nadnárodního molochu Nestlé odvážila tvrdit, že „balená voda je nejšetrnější výrobek k životnímu prostředí na světě“. True story. Tenhle do očí bijící (a dneska už absolutně neobhajitelnej) nesmysl musela firma rychle stáhnout. Konkrétní taktiky, na který se greenwasheři snaží utáhnout zákazníky, si můžete projet třeba v tomhle článku.

Greenwashing bují i u nás. Tak třeba Danone se před pár lety tak strašně chlubilo tím, jak je BIO, až to skončilo veřejnou omluvou. Tep ekologům a ekoložkám zvýšila reklama na „ekoefektivní“ petku od Mattoni. Lahev byla ale spíš efektivní, než že by byla ekologická. Mattonka argumentuje tím, že nahradila část plastu při výrobě materiálem z přírodních zdrojů. Asi třetinu. Takže zákazníci: kupte si víc lahví, protože jsou o něco ekologičtější. „Jsme zodpovědní.“ visí na stránkách mattoni.cz. Je super, že firma snížila o 20 procent dopad na životní prostředí. Nicméně Mattoni si vymyslela slovo ekoefektivita, udělala mu logo, plácla ho na web a ještě se jím pochlubila ve spotech. A nakonec připsala, že je 100% ekoefektivní. No aby ne, když je to její vlastní výmysl. To množství do plastu balenejch vod, který díky tomu tlačí, to ale neomluví. Tohle je greenwashing v český praxi.

Propagátorka zodpovědný módy Veronika Blabla Hubková nedávno upozornila na svým Instagramu na projekt Close the loop značky H&M, kterej spočívá v tom, že do obchodu donesete svý onošený oblečení a tahle společnost je za vás zrecykluje a o kterým se rozplývaly světový média. „Háemko mluví o Close the loop systému, všude vidíme hesla jako 3R Reduce/Reuse/Recycle nebo Be Fashion. Recycle. Jenže kvůli tomu, že neumíme recyklovat směsová vlákna, ze kterých je dnes většina našich oděvů, projde faktickou recyklací „textile to textile“ jen 1-2 %. Tak, kde se ta smyčka, prosím vás, uzavírá?“ ptá se po právu Veronika. Víc o osudech donošenýho trika se dozvíte v podrobným třídílným článku u Veroniky na blogu.

Greenwashing je chytlavá záležitost. Zákazník, kterýho bombardujou fotky o plovoucích plastovejch kontinentech v oceánu a články o zamořeným ovzduší a průmyslem rozbombardovaný zemi, má najednou pocit, že se vlastně nechová zas tak špatně. „Vždyť to přece kupuju v eko obalu! Vždyť přece část výtěžku jde na vysazení stromků! Vždyť to přece nešijou chudý barmský děti - říkali to majitelé značky na Instagramu!” Greenwashing odlehčuje pocitu viny. Po nás potopa totiž už dneska není jen prázný heslo.

Jenomže greenwashing funguje na stejným principu jako jsou například průmyslově zpracovaný potraviny s výkřikem „Zdravé! / S vápníkem / S přidanými vitamíny / 0 % tuku“ na obalu. Přidanej vápník nezakryje půl hrknu cukru a umělý barviva, který každý ráno snídáme v „nové vylepšené receptuře“ našeho oblíbenýho müsli. A stejně tak část rostlinnejch složek nepřekryje fakt, že si kupujete PET lahev a tvoříte tak další plastovej odpad. A snad už všichni dneska víme, že plast je past. Studie navíc ukazujou, že greenwashingový praktiky potlačujou pronikání produktů, který jsou doopravdy ekologický, na trh.

Co teda s tím?

Buďme nedůvěřiví. Mysleme na to, že firmy musí především vydělávat. A to jde líp, pokud se zařadí do aktuálního trendu. Každá firma, která to s prodejem myslí vážně, přemejšlí aspoň trochu marketingově - a nebo na to má celý důkladně proškolený týmy. Jako zákazníci prostě používejme víc selskej rozum. A ptejme se. Když firma uvádí, že je její produkt 100% recyklovatelnej, ptejme se, jak teda jeho recyklaci řeší. Když se chlubí tím, že třetina použitýho plastu je z rostlinnejch zdrojů, jsou na řadě otázky, co ty zbejvající dvě třetiny, odkud pochází ty rostlinný zdroje a jak se s obalem pak dál zachází. Když nám tvrdí, že za každej nákup vysadí strom, ptejme se, kde tyhle lesy rostou, a jestli by nebylo jednodušší je v prvý řadě nekácet. Když totiž začneme šťourat do toho super ekologickýho přístupu, začneme se pídit po konkrétních krocích a číslech, zjistíme, že to někde smrdí.

Především je ale potřeba převzít víc zodpovědnosti za svoje chování při nákupech. Začněme přemejšlet nad vlastní spotřebou, nad tím, co doopravdy potřebujeme a co nám marketéři bulíkujou, že potřebujeme. Někdy prostě stačí omezit nákupy jen tak z plezíru a korzování po obchodech. Všimněte si, jak vám začne v obchodech stoupat adrenalin. Jak se z jednoho kousku nakonec stane ranec, kterej táhneme domů. Jedna módní značka to má teď dokonce v reklamě: „Šla jsem jen pro těstoviny.“ Modelka má na sobě novou bundičku. Tohle není náhoda. Je to práce šikovnejch lidí, kteří se nás snaží přimět, abychom uspokojovali svý krátkodobý potřeby. Každodenní spotřeba roste, ale planeta není nafukovací.

Začněme něčím snadným a zkusme změnit jednu věc a třeba si byť na tejden zkusit bezodpadový týden. Není to vůbec těžký, stačí jenom trochu chtít.

A pokud máte pocit, že „skláři nebudou mít co žrát“, možná byste měli vidět pár následujících statistik. (Všechny statistiky najdete na webech relevantmagazine.com a becomingminimalist.com, kde jsou uvedené i zdroje. Data vychází převážně z amerických zdrojů. Jednak to v těchhle končinách víc sledujou, a pak je tu řádění komerce nejrozvinutější. Povýšený pousmání ale není na místě - míříme stejným směrem.)

👉 Ještě máte chvilku? Přečtěte si taky...
> Kdo se bojí, nálepkuje
Začněte skenovat tělo. Uvolníte se a dost se o sobě dozvíte

🔦 Sledovat mý další myšlenkový pochody můžete na Instagramu.