Berlín bez bordelu

07.06.2018

Dřív než se stihnete nadchnout představou hledání hampejzů po Kreuzbergu, musím vás upozornit, že bordelem myslím zbytečnej plastovej odpad. Poslední květnovej víkend jsem si užila s kamarádkou v Berlíne. A protože článků a průvodců z tohohle místa je milion a jedna, řekla jsem si, že vám ukážu, jak jsem si užila tenhle výlet bezodpadově a co se mi v tomhle ohledu nezadařilo. Od začátku mi to přišlo jako zábavná hra o sbírání zero waste bludišťáků.

Na cestu jsem se zabalila jenom do malýho baťůžku. Nechtěla jsem se táhnout se zbytečnostma, nehledě na to, že bych je stejně nikam nenacpala. Takže jsem uvažovala nad každou věcí, která měla jet se mnou. Úplně jasná byla od začátku skleněná lahev na vodu. Mám tady tuhle hezkou minimalistickou už nějakej ten pátek z e-shopu Econea.cz a jsem s ní celkem spokojená. Má dobrej uzávěr, takže z ní nic nevyteče. Vyhovuje mi její tvar a taky to, že je ze silnějšího skla, díky tomu jsem ji zatím neroztřískala. Hloupý je, že je trochu těžká. Při popojíždění se to snese, ale při pěších 30 kilákách ve dvou dnech po městě už ji trochu pocítíte. Ta největší výhoda? Ušetřila jsem díky ní spoustu peněz! Ten víkend bylo docela vedro, takže jsme její obsah několikrát vyzunkly. Stačilo zajít do kavárny nebo hospody a prostě si dotočit čerstvou vodu na záchodě.

Chtěla jsem se ujistit, že Bejby nebude sedět v koutě, a tak jsem do batohu přibalila ještě vlastní sluchátka. Protože ty v Regiojetu jsou zabalený do jednorázovýho plastu. A taky mi nikdy nesedí na uších a kdoví, jak se tyhle věci myjou... Mý sluchátka jsou navíc růžový, takže se netlučou s melounovou scénou. 

Kromě toho, že jsem si na cestu zabalila sváču a lahev, tak jsem si taky odmítla dopřát horký nápoj zdarma. Kvůli kelímku a pak taky kvůli tý chuti. Když si chci dát čokoládu, tak nějakou pořádnou, po který nebudu mít pocit, že se mi na trávící trubici přilepily ohřátý chemikálie. Ale tím nechci soudit ostatní spolucestující, Týnko!

S tuhým šampónem jsem projela Austrálii a ostrovy v Oceánii. Ten aktuální jsem si koupila ve vinařský oblasti Hunter Valley nad Sydney. Voní rozmarýnem a jeho porce vozím v týhle plechový krabičce. Funguje dobře na celý tělo a právě díky tomuhle vynálezu nemusím řešit mililitry při nástupu do letadla. Zásadně ho ale nepůjčuju svýmu muži, protože ho do hodiny ztratí i s krabičkou. (Ověřeno dvakrát za sebou na dvou různejch kontinentech.)

Chodily jsme tolik, že Týnka prošlapala kecky. V sobotu večer už jen skuhrala a vrhala se na výlohy všech zavřenejch obuvnictví. A protože v neděli se v Německu dostanete do obchodu jenom na nádraží, začínala jsem počítat kroky k tomu nejbližšímu od nás. V sobotu ve tři čtvrtě na osm ale zasáhla vyšší vůle. Nejdřív nás táhla do pankáčský hospody Clash, ale vzala to pajdavou oklikou přes posledních pár minut otevřenej sekáč. Tady jsme objevily tyhle růžový Vansky, který mě zachránily od nedobrovolný (ale nezbytný) amputace Týnčinýho pravýho chodidla. 

Ne všechno ale šlo jako po bezobalovým másle. Hned dvakrát jsem zapomněla obsluze říct, že nechci do pití brčko. V prvním případě jsem na žádný brčko ani nepomyslela a v tom druhým by mě vůbec nenapadlo, že ho nacpou i do džusu. Na to, jaký to byly hezký hipsterský kavárny se spoustou jinejch vychytávek, by to taky mohli mít vyřešený jinak - třeba papírovým brčkem, kovovou variantou, těstovinama (už jsem je párkrát do pití dostala, je docela příjemný je okusovat při rozhovoru) nebo prostě bez čehokoli na cucání - přece nejsme malý děti!

Celkově to ale bylo zábavný a hledat zero waste varianty mě bavilo. Je to totiž next level shit ekologie, kterej ale vůbec nemusí znamenat, že se odstěhujete do lesa a budete žvejkat větvičky. To by pro nás, kavárenský povalečky, teda nebylo! 

Taky už jste si střihli některou z bezodpadovejch variant na cestách?

Nezůstávejte tady! Mrkněte ještě na...
> realitu cest do exotiky aka Co na fotkách v katalogu nenajdete
> žranici v Amsterdamu známou taky pod názvem food tour
> nebo na můj poslední článek, kde je tak trochu mentálního striptýzu