9 mýtů o terapii

02.07.2018

„Terapie jí udělá dobře. Je jí blbě a potřebuje si poslechnout, že je vlastně všechno v pohodě. Vždyť od toho tam ten psycholog sedí - aby ti řek, co chceš slyšet.“ Když jsem tohle před pár týdny slyšela od blízkýho člověka, kterej ví, že i já chodím na terapii, došlo mi, že je nejvyšší čas začít víc rozšiřovat povědomí o tom, jak vlastně tyhle zpovědi mimo kostel fungujou.

Projela jsem internet i vlastní vzpomínky na podivný rozhovory a posbírala jsem ty nejčastější nesmysly a zmatenosti, který se o terapiích tradujou. Takže až mi příště někdo řekne podobnou kravinu, budu mu moct poslat tenhle odkaz, zatímco budu bušit hlavou do zdi. Zároveň bych vás ráda poprosila, abyste tenhle článek sdíleli nebo víc mluvili o svejch vlastních zkušenostech. Když člověka bolí ruka, zajde si k doktorovi a nikomu to nepřijde zvláštní. Naopak - okolí nás nutí vyrazit do ordinace co nejdřív. Ale když nám není dobře na duši, tak to tutláme, slýcháme od ostatních, že nemáme brečet, protože nemáme důvod (z týhle věty mi vyskakuje vyrážka), a stydíme se. Ale ono JE OK NEBÝT OK. A úplně stejně ok je řešit to s někým, kdo tomu rozumí víc než podobně zmatená kámoška u kafe („Tak na to prostě nemysli.“ je má oblíbená kavárenská rada).

Tuhle fotku pořídil můj brácha na Islandu. Škoda, že je jeho ségra takovej škrt, mohl za to zveřejnění dostat zaplaceno. Takhle má jen můj upřímnej dík.

1. Kdo jde na terapii, je srab

Máme tendenci koukat na všechny, kdo jdou na terapii, jako na slabochy, kteří nezvládli řešit svoje problémy stejně „dobře“ jako ostatní „normální“ lidi. Představujeme si roztřesenou křehkou osůbku, která hystericky brečí nad nějakou banalitou, zatímco ji utěšuje starší moudrej pán. Ve skutečnosti máme všichni tendenci svoje problémy vzít za flígr a nenápadně kopnout pod koberec. Člověk na terapii je zpod toho koberce vytahuje a čelí jim. Sám a dobrovolně se tak dotýká starejch nezhojenejch ran, aby je konečně uzdravil. Přijde vám tohle srabský?

2. Terapie je lehárko plný sluníčka a šťastnejch myšlenek

Z předchozího bodu vyplývá, že chodit na terapii není jednoduchý. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že není nic náročnějšího, než se podívat do očí tomu, čemu jste se léta důsledně vyhýbali (někdy tak dobře, že už ani nevíte, že to tam je). Někdy terapeut působí jako opora, když ji potřebujete. Jindy se ptá a jde až na dřeň. Nutí vás obracet starý vzorce, šťourat se ve věcech, který vám ještě před terapií byly jasný, říkat nahlas věci, který nechcete slyšet ani ve svý hlavě. Vynáší na světlo pokřivený návyky nebo vztahy. Vždycky ale s cílem pomoct, uvolnit, nechat porozumět. Po náročnějších sezení se občas cejtím jako kdybych celej den fárala nebo přehazovala kamení. Někdy přijdu domů a musím si jít lehnout, protože jsem unavená nejenom psychicky, ale i fyzicky. Zkrátka pracuje duše i tělo. O věcech, který řešíme na terapii, přemejšlím ještě spoustu dnů poté (některý zobecnělý myšlenky sdílím ve svejch instastories, tak můžete přemejšlet se mnou). Kdybych se chtěla krátkodobě zklidnit, vyrazím s někým na víno. Terapii si můžete představit jako práci se zanícenou ranou - tu je taky potřeba nejdřív vyčistit, aby se vyléčila. A proces čištění není žádná sranda, jenomže bez něj to nejde. A když se pak ohlídnete, víte, že projít tím a uzdravit se stálo za to!

3. Musím jít jen při akutním nebo fakt vážným problému

Někdy člověku prostě není dobře. Něco mu sedí na prsou, delší dobu cítí tíhu, netěší ho to, co dřív, občas někde nečekaně vybublá na povrch neidentifikovatelnej pocit, s kterým neví, co si počít. Tak mi dřív bylo. Vůbec by mě nenapadlo jít to řešit s odborníkem. Představovala jsem si, že k návštěvě terapeuta potřebuju důvod s velkým D. Jako rozvod, smrt v rodině, chronickou nespavost, výbuchy hysterickýho pláče, nervový zhroucení... Jenomže k týhle eskalaci duševního nekomfortu vede dlouhá cesta, při níž nás tělo dlouho upozorňuje, že něco není v pořádku. A když neposloucháme, musí přistoupit k daleko výraznějšímu prostředku, kterýmu už pozornost věnovat prostě musíme. Někdy nás tělo upozorní třeba nemocí, jindy problémem v oblasti psychiky. Vždycky jde ale o důraznej signál k tomu, abysme se zastavili a zapřemejšleli nad svým životem. Tak proč čekat, až se jemnej signál promění v pěknej průser?

4. Musím vydržet, i když mi to nevyhovuje

Stejně jako lékaři v ordinacích, tak i terapeuti (psychologové a psychiatři) jsou jen lidi. Každej je nějakej, vyrostl a vyzrál v jiný době a jinejch podmínkách a taky pracuje s jinejma metodama. Někdo to rád hezky analytický a kvantifikovaný, jinej přilne víc k alterantivnější práci, u někoho se cejtíte víc jak u doktora, jinde víc jako na kafi. Člověk by neměl z terapie utíkat, jenom protože je to náročnej proces. Neměl by se vzdávat pohodlnosti a lenosti. Zařadit zpátečku ale úplně v pohodě můžete ve chvíli, kdy vám osoba terapeuta nevyhovuje. Možná byl dotyčnej skvělým řešením pro vaši kamarádku, pro vás ale může bejt pravý ořechový o dveře dál. Já jsem ukončila jednu spolupráci po prvním sezení, protože mi prostě přišlo, že na mě ta paní zbytečně tlačí a nutí mě dělat věci, který nechci a který mi nepomůžou. Zpětně vím, že to byl správnej instinkt. Terapeuty můžete taky vystřídat po čase, protože se prostě sami posunete a potřebujete jinej typ péče. Je to vaše zdraví, nebojte se pro něj udělat maximum!

5. Terapie stojí majlant

Sezení můžete mít úplně zdarma. Stačí přesvedčit svýho obvoďáka, aby vám to prostě napsal. Jenomže právě tohle může bejt pro spoustu lidí nepřekročitelnej problém. Spousta obvodních lékařů je pořád zamrzlá ve středověku, a tak budete muset popsat, o co přesně jde (nejlíp ještě před zvědavou sestřičkou) a budete se muset domoct žádanky. Je to ponižující, hloupý a bohužel se to v našem zdravotnickým systému stále vyskytuje. Nicméně je taky spousta skvělejch doktorů (a je jich čím dál víc), kteří jsou o kus dál a kteří berou pacienty jako rovnoprávný osobnosti. Tihle lidi chápou důležitost péče o duši a křehkost rozhovorů kolem tohohle tématu. V prvý řadě je dobrý se k němu takovýmu upsat. A pokud to nejde nebo nechcete, můžete si prostě nějakýho terapeuta zaplatit. Není to úplně laciný. Ceny se pohybujou podle měst a konkrétních lidí. Nicméně je to ta nejlepší investice, jakou můžete udělat. (Když si díky terapii navíc třeba uvědomíte, že si častejma nákupama hadrů saturujete potřeby pramenící odjinud, tak můžete nakonec i ušetřit.)

6. Když máš selskej rozum, terapii nepotřebuješ

Selskej rozum, kamarády, chápavou rodinu, pozitivní přístup... Doplňte podle libosti. Na svý vlastní problémy logicky koukáme zkresleně. Stejně jako naše rodina a kamarádi. Často ani sobě (natož svýmu okolí) nepřiznáme některý myšlenky nebo nálady. Občas je jednodušší svěřit se někomu cízímu. Psycholog, terapeut, psychiatr je tu od toho, aby poskytl pokud možno objektivní zpětnou vazbu podpořenou mnoha lety studia a tréninku. Žádnej problém není tak jednoduchej, jak na první pohled vypadá. Odborník na duši se dlouhodobě zabývá komplexností mezilidskejch vztahů a psychologickejch reakcí. Zná spoustu teraputickejch technik, který umí ulevit a pomůžou rozplíst složitý klubko zapeklitejch rodinnejch vztahů. Samotnou mě překvapilo, kolik vlastností a vzorců, který jsem považovala za vlastní a mý už od narození, jsou jenom obranný tendence a zkratky, který vznikly při procesu vyrovnávání se s náročnejma situacema. Na tohle je i selskej rozum krátkej.

7. Mý situaci nemůže nikdo rozumět, natož cizí člověk z jinýho prostředí

Při terapii je naprosto klíčová empatie. Jak už jsem psala, terapeuti jsou lidi, kteří dlouho studovali a trénovali, aby dokázali porozumět i sebesložitějším problémům. A právě empatie je brána, která otvírá dveře do cizích světů. Nenechte se spolknout vlastní bublinou a začněte přemejšlet o tom, že duševní gordickej uzel možná líp rozsekne někdo, kdo je úplně cizí a tím pádem může mít větší nadhled. Není pak totiž tolik vtaženej do žabomyších půtek.

8. Budu zbytečně ležet na gauči a mluvit o snech nebo svý matce, i když minulost stejně nezměním

Představu bláznivýho klienta, kterej leží na gauči, mele o svejch snech a matce, zatímco si v křesílku za jeho hlavou psychiatr kreslí do zápisníku kraviny, nám představily filmy a seriály. Vytvořily scény, ve kterejch je terapeut vlastně takovej kámoš, kterýmu zaplatíme za to, že nás nechá hodinu si stěžovat. I scénář je jasně danej: sny a tvoje máma. Musím uvádět, jak velkej je to nesmysl? Občas se taky setkávám s tvrzením, že minulost nezměním, tak proč se v ní rejpat. Jo, minulost už zůstane stejná, ale někdy má smysl se v ní trochu pohrabat. Můžeme se pak s některejma věcma smířit, doopravdy odpustit, některý věci víc pochopit. Tím ovlivníme svou současnosti i budoucnost. Na řeči o matce pak možná skutečně dojde, rozhodně to ale nebude jediný téma.

9. Je to na doživotí

I tady vidím filmy jako viníky. Sledujeme zoufalý (a často komický) postavy, který navštěvujou terapeuta pět deset let a za tu dobu se nic nezměnilo. Dýlka terapie je pro každýho individuální. V průběhu terapeutickýho procesu byste ale měli vidět nějakej výsledek, někam se posouvat. Pokud dlouho stojíte na mrtvým bodě, vyměňte metodu nebo terapeuta. Hluboký změny jsou pomalý, je důležitý dopřát si čas a netlačit na sebe. To ale neznamená, že budete každý úterý ve 4 až do osmdesáti sedět v ordinaci a řešit, co novýho přinesl minulej tejden. Tímhle stačí trýznit svou rodinu.

Doufám, že se mi povedlo shrnout to nejdůležitější. Pokud jsem něco opomenula, napište mi to a já to případně doplním. Budu ráda, když se o článek podělíte s ostatníma a dáte jim tak najevo, že #jeoknebytok. Přečtěte si taky, proč jsem se ocitla u terapeutky a jaký změny to způsobilo
Sledovat tenhle blog můžete na Facebooku a můj každodenní život na Instagramu